空手 演習

O cvičení tradičního karate

Přečti, než se pustíš do svých snů:

Může začít cvičit karate kdokoliv?
Ano, každý kdo má chuť může začít cvičit. Při tréninku se přihlíží ke zdravotnímu stavu cvičence. Správný trénink karate nikdy tělu neublíží. Mohou cvičit i lidé se zdravotním omezením...

Mohou se karate učit děti?
Ano, minimální doporučený věk je 6 let. U tréninku dětí se karate zaměřuje na rozvoj koordinace pohybů, rozvoj tělesné síly a obratnosti. Karate slouží jako výborný trénink soustředění a disciplíny.

Mohou cvičit také ženy?
Ano, karate není závislé na síle svalů, ale využívá celého těla. Právě kvůli této vlastnosti lze karate snadno použít k sebeobraně.

Jaké oblečení potřebuji?
Cvičí se ve speciálním oděvu nazývaném "Karate Gi", nesprávně nazývaném kimono. Na začátku však můžete cvičit v jakémkoliv volném oděvu. Karate gi je důležité až při prvních zkouškách na pásky.

Za jak dlouho se naučím karate?
Základní zvládnutí pohybů a techniky je možné se naučit za cca 1 rok. Další studium není limitováno, mistrovství je založené na dokonalém ovládnutí těla i mysli.

Co znamenají barvy pásků?
Barva pásku znázorňuje technickou vyspělost daného cvičence. Začíná se u bílého a končí u černého.

Za jak dlouho získám černý pás?
Je mnoho úrovní černého pásu, první úroveň vyžaduje dokonalé zvládnutí základních technik. Získání je individuální.

Co získám cvičením karate?
Dobrou fyzickou a psychickou kondici, koordinaci, vyrovnanost, sebevědomí, flexibilitu, vytrvalost.

Je trénink karate fyzicky náročný, zvládnu jej i já?
Samotný trénink sice vyžaduje fyzickou aktivitu, je však na každém cvičenci, kde má své fyzické hranice a trenér nikdy nebude chtít, abyste je překročili.

Dochází při karate k úrazům, "schytám" na tréninku rány?
Ne, tradiční karate je bezkontaktní bojové umění. Cvičenec karate je schopen ovládnout své tělo a techniky tak, že svému soupeři při tréninku neublíží. Nemusíte se bát, že domů bude chodit z opuchlým nosem a modřinami po celém těle. K úrazu může dojít kdekoliv a kdykoliv při samotném cvičení vás kontroluje trenér, který se jim snaží předcházet. Samotné úrazy a kontakty při soutěžích tradičního karate jsou minimální!

Jaký je rozdíl mezi "tradičním karate" a " sportovním karate"?
Tradiční karate následuje původní principy budo, tedy bojového umění, které vzniklo z důvodu sebeobrany. Současně s rozvojem fyzických schopností dochází také k rozvoji schopností mentálních.

A pamatuj: "Se zbraní přichází zodpovědnost."

Naše filosofie:

Ve sportovním karate je hlavním cílem tréninku příprava a účast na soutěžích.

Jedná se tedy o sport jako každý jiný. Vítězství na soutěži je hlavním cílem.

V tradičním karate jsou také soutěže, ale jejich význam je brán spíše jako součást tréninku. Konfrontace se soupeřem za účelem získání nových zkušeností a ověření svých dovedností. Ovládnutí nervozity a strachu, které jsou potom při sebeobraně velmi důležité. Pravidla zápasu pak odrážejí reálnou situaci v boji "na ulici", kde jedna dobře zasazená rána (todome) ukončí zápas.

Zdroj: karate.cz


Pozdrav „Osu“ v japonských bojových uměních

Říkáte také ve vašem dódžó slovíčko osu, oss, nebo uss? Víte co znamená a jak se do tréninku bojových umění dostalo? Má vůbec v budó co dělat? V následujícím článku bych rád podrobně rozebral tento široce rozšířený zvyk a zamyslel se nad jeho úlohou (nejen) v karate.
Předpokládám, že jste se s tímto univerzálním slovem již setkali. Všeobecně se používá jako pozdrav, výraz souhlasu, poděkování a dalších významů postupem času přibývá. Zdaleka nejvíce je možné jej slyšet na tréninku karate, ale v poslední době je více a populárnější a na "osu" už je možné narazit i v mnoha klubech džúdó, džúdžucu a dokonce i kendó. V porovnání ke stáří všech těchto bojových umění je používání slova "osu" velmi mladou záležitostí a je více než pozoruhodné, jakou rychlostí se šíří světem. Abychom alespoň zhruba porozuměli tomuto fenoménu, budeme si muset nejdříve udělat malou exkurzi do japonského jazyka.
Atedži
Velmi často se můžeme dočíst, že "osu" je japonské slovo zapisované znaky osu/oši 押す/押し (tlačit) a šinobu 忍ぶ (vydržet, být nenápadný) a vyjadřující ducha bojových umění. Význam těchto dvou znaků a tedy celého slova "osu" se vykládá jako oši-šinobu, tedy vytrvat v náročném tréninku, tlačit sama sebe na hranici sil a výdrže atp. Skutečnost je však bohužel o něco složitější, neboť "osu" je přímo klasickým zástupcem jevu, kterému se v japonštině říká atedži.
Výrazem atedži rozumíme slovo, které bylo buď uměle vytvořené, nebo přejaté do japonštiny z cizího jazyka a vzhledem k tomu, že se nezapisovalo žádnými znaky, byly k němu přiřazeny později. Jedním z příkladů atedži může být například přejaté slovo "tabako" (tabák, cigarety), ke kterému byly přiřazeny znaky 煙草. Tyto znaky sice samostatně znamenají kouř a tráva/koření, ale jako tabako se začaly číst až po jejich přiřazení k cizímu slovu. Ačkoliv slovo "osu" není přejaté z cizího jazyka, jedná se o velmi mladý výraz, ke kterému byly znaky připojeny až po jeho rozšíření v karate a mluvit o nějaké tradici je tak přinejmenším velmi odvážné. Odkud se tedy vlastně "osu" vůbec vzalo?
Ohajó gozaimasu, onegaišimasu
Jedny z nejvíce frekventovaných výrazů v japonských dódžó, ale i v běžném životě jsou právě pozdravy a projevy úcty. Ačkoliv sousloví "ohajó gozaimasu" znamená dobré ráno a také se tak zdaleka nejčastěji používá, je možné jej zaslechnout jako univerzální pozdrav ve chvíli, kdy se s dotyčným vidíme poprvé od rána, bez ohledu na denní dobu. V různých klubech a v různých prostředích se při příchodu na trénink vžilo často odlišné vyjádření pozdravu, nejčastěji se však můžeme setkat právě s "ohajó gozaimasu", nebo s ještě více používaným onegaišimasu. Tento výraz je v běžné japonštině univerzální prosba, ale v dódžó tradičních bojových umění vyjadřuje pokoru, doslova prosbu o výuku a zachování přízně učitele. Zkrácením těchto výrazů (a jim podobným, protože koncovka -masu slouží u sloves ke tvorbě zdvořilého tvaru), jejich drmolením a často úmyslnou vulgarizací se pak dostaneme k nejrůznějším tvarům. Z "ohajó gozaimasu" se tak stává "ohajóssu", "oissu" a konečně "osu". "Onegaišimasu" lze zkomolit na tvary podobné slovům "oeišimasu", "oissu" a "osu". Ačkoliv přesně odpovídající jev v českém jazyce nejspíš nemáme, nejbližší ekvivalent je pravděpodobně zkrácení pozdravu "dobrý den" na "brej". Už jen z toho je možné vytušit, že stejně jako "brej" i "osu" nelze používat vždy a všude.
Džóge kankei
Celá japonská společnost je strukturalizovaná vertikálně a velice dbá na dodržování hierarchie (japonsky džóge kankei). S dělením na starší/mladší, či na zkušenější/začátečník se můžeme setkat na školách, ve firmách, zájmových činnostech, tedy prakticky v každé části japonské společnosti. V tradičních bojových uměních to však platí dvojnásob. Mluvená komunikace se tak neustále řídí hierarchickými pravidly a je zcela běžné, že učitel na své žáky mluví nejméně zdvořilým stylem, zatímco žáci úzkostlivě dodržují uctivou mluvu a to nejen vůči sensei, ale také všem, kdo jsou pro ně tzv. sempai (technicky vyspělejší, nebo cvičí v daném dódžó déle). Cizinci, kteří nejsou seznámeni s tímto několikavrstvým způsobem vyjádření úcty, se často snaží japonská slovíčka opakovat a nevědomky se tak dopouštějí hrubostí a urážek vůči svým učitelům, či sempaiům. Pokud se vás výše postavená osoba např. zeptá jednoduše "iku?" (půjdeš?), vaše odpověď nesmí být stroze "iku!" (půjdu), ale "ikimasu!" (půjdu ve zdvořilém tvaru). Nutno však dodat, že Japonci jsou obecně vůči cizincům velmi shovívaví a takové prohřešky přecházejí bez reakce, či vysvětlení správného tvaru.
Nejde však jen o tvar sloves, celý způsob vyjadřování by měl být přizpůsoben situaci, tedy tomu, s kým zrovna v danou chvíli hovoříme. Zkracování pozdravů, jakým je např. "ohajó gozaimasu" až do výrazu "osu" je obecně v japonštině považováno za velmi hrubé a tudíž je použití směrem vzhůru (tedy k někomu výše postavenému) naprosto vyloučeno. Ani směrem dolů to však není zcela jednoznačné a vzhledem k tomu, že hierarchicky výše postavené osoby nepoužívají uctivý styl s koncovkami -masu (ale např. pouze samotné ohajó), nelze pak takový pozdrav zkrátit na "osu". Není to však jen otázka gramatiky či zdvořilostních stylů, respektované osobnosti tradičních umění se jednoduše k podobným hrubostem vůči svým žákům většinou vůbec neuchylují.
Na slovo "osu" je tak možné narazit jen ve zcela specifických částech japonské společnosti. V závislosti na použití a intonaci může jít o vyjádření maskulinity a do jisté míry i hrubosti, ale také třeba odlehčení atmosféry, či vyjádření sounáležitosti. Když se v Japonsku setkáte např. se skupinou středoškoláků, můžete zaslechnout protáhlé "óóssu!" poměrně často. Mohou se tak mezi sebou zdravit studenti stejných ročníků, u kterých hierarchický vztah sempai-kóhai není zcela jednoznačný, případně jde o zkrácený pozdrav směřovaný mladším žákům. Zcela nemyslitelným je však pozdrav "osu" vůči studentovi vyššího ročníku, neboť to už je sempai. "Osu" se hojně používá také v armádě, kde se jakási neustálá maskulinita vyloženě předpokládá. Opět je však zcela nemyslitelné hrubě odpovědět velícímu důstojníkovi, či jednoduše vyšší šarži. Zcela typickým příkladem je však japonská mafie, resp. její nejspodnější vrstva rváčů, často nazývaná "čimpira". Od jejích příslušníků se očekává hrubost a zastrašování a slovo "osu" zde tak plní svůj účel nejlépe.
"Osu" v karate
Karate vzniklo na ostrově Okinawa, teprve postupem času se rozšířilo do Japonska a později i do celého světa. Masívní popularizací začaly vznikat nové směry a styly, mnohdy velmi vzdálené původní technice i myšlence karate. Ačkoliv by teoreticky měly být všechny styly (rjú) karate schopny vystopovat své kořeny až k Okinawě, s tolik rozšířeným slovem "osu" se v původním okinawském karate nesetkáme. Přímo na Okinawě jsou na toto slůvko mnozí učitelé vyloženě hákliví a v případě jeho použití vás budou, v lepším případě, ignorovat. Již jen tato skutečnost by měla vést k zamyšlení nad používáním "osu" při tréninku, nebo dokonce v běžném životě.
Samotné rozšíření karate z Okinawy do Japonska s sebou ale začátek používání slova "osu" neneslo. Prvním průkopníkem karate v Japonsku a jeho hlavním propagátorem byl bezesporu sensei Funakoši Gičin, zakladatel dnes nejrozšířenějšího stylu Šótókan-rjú. Funakoši sensei byl mimo jiné také známý svou vzdělaností a dobrými mravy a používání takového výrazu pro něj bylo zcela nemyslitelné. Ačkoliv je autorem několika knih a textů, přispíval články do novin a věnoval se poezii, nenarazíme v jeho díle na jedinou zmínku o oši-šinobu, či podobném tématu.
K širšímu rozmachu "osu" dochází až v druhé polovině 20. století a jako původ popularizace tohoto slůvka můžeme označit právě moderní karate. Prolínání japonské jakuzy do jistých vrstev karate již dnes není žádným tajemstvím a je to právě toto spojení, které do historie slůvka "osu" vnáší světlo. Zároveň je to i logickým důvodem toho, proč se celkově japonská společnost (včetně okinawských mistrů) od tohoto trendu distancuje, případně jej pouze tiše toleruje.

Doba však jde dál. Vývojem prochází jak názvosloví, tak karate samotné a s ním ruku v ruce i pohled veřejnosti na slovo "osu". Ačkoliv Okinawu tento fenomén zatím nezasáhl, v moderních japonských bojových uměních je hlasité "osu" slyšet čím dál více. Nezřídka kdy se setkáme dokonce i s takovým paradoxem, kdy renomovaní japonští učitelé sami toto slovo používají a to dokonce i na mezinárodních seminářích. Postoj k novým, byť i sporným trendům je však věc ryze individuální a od přiřazení znaků (atedži) původně hrubému zkrácení pozdravu již také uběhlo mnoho let. Určitě musíme vzít v potaz i to, že japonští učitelé ctí hierarchii (džóge kankei) velmi důsledně i směrem dolů. Radši sami na semináři použijí slůvko "osu", než by před všemi žáky shodili jejich instruktora a začali vysvětlovat chybu v jeho porozumění japonským pozdravům. V tuto chvíli je možné říct, že pouhé slovo "osu" nám může pomoci oddělit stará tradiční bojová umění a moderní budó (ačkoliv to samozřejmě není jednoznačné). Je však možné, že stojíme u zrodu další, nejen japonské tradice, že za několik generací bude oši-šinobu běžné a skutečný původ tohoto výrazu zcela zapomenut

2. září 2013, Autor: Jan Čech ZDROJ ZDE: